Pramínek Moravy
Narodil jsem se jako Čechoslovák. Dorostl jako Čech. Trvalo to čtyřicet let, než jsem objevil, že jsem ve skutečnosti Moravan. Dost pozdě, já vím. A jak se mi to zmatení přihodilo? Tak to se dnes pokusím odhalit.
Čechoslovák je ve svojí podstatě politický konstrukt. Byl dán okolnostmi při přepisování dějin po první světové válce. Mnoho národů se pokoušelo o vznik samostatného státu, ne všem to vyšlo. Rozhodující slovo měly vítězné velmoci, které bylo nutno diplomaticky přesvědčit, že nový stát má nějaký praktický smysl a že nebude vojensky destabilizovat svůj region. Důležitým parametrem o životaschopnosti státu byl tehdy i počet obyvatel. A tak se různé národy spojovaly. V poslední době jsem slyšel opakovaně názor, že Československo vzniklo vlastně podvodem, protože žádní Čechoslováci do té doby neexistovali. Je to samozřejmě hloupost a neznalost dějin. Tento postup slučování byl naprosto obvyklý. Základní problém při vzniku ČSR tkvěl v něčem jiném.
Byla to německá "menšina", která měla větší populaci, než tehdejší Slováci. V podstatě šlo o to, jestli bude započato vzájemné česko-německé sbližování, anebo ne. Jak dnes víme, sbližování nenastalo. Politici se rozhodli uskutečňovat doktrínu maximální českosti (nacionalismu) na všech územích republiky. To, že to byla chyba, sice vidíme dnes, ale tehdy to tak jasné nebylo. Poněmčování trvalo stovky let, vyvrcholilo strašnou válkou a emoce převážily nad úsudkem. Přesto mohlo být sbližování správnou cestou, jak se to stalo například ve Švýcarsku. A tady je již, v samém zrodu ČSR, zakopána zkáza státu. Sudety chtě nechtě spadly do Třetí říše, protože Němci se cítili být v Československu druhořadými občany. Nějak podobně pociťovali pražskou nadvládu také Slováci, což se ukázalo okamžitým vznikem Slovenského štátu v březnu 1939. Moraváci už se trhnout nestihli, vyřešil to za ně říšský protektor.
Po rozvláčném úvodu konečně doma. Na Moravě. Kdo neskáče, není Čech! Neskákal jsem. No jasně, nejsem Čech. Čeští králové udržovali spojení zemí Koruny české. Čechy, Morava a Slezsko. Ostatně jak to máme ve státním znaku dodnes. Čeští králové holt nebyli nýmandy, kteří by si dovolili pojmenovat tato tři samostatná území jako Česko či Czechia. To zvládli až "demokratičtí" politici.
Československo zaniká ve chvíli, kdy Beneš vzdal obranu vlasti (?!) a už nikdy stát neobnovil v původních hranicích. Po skončení druhé světové války pohltil ČSR fakticky Sovětský svaz, republika fungovala pouze formálně. Po převratu 1989 nás převzalo za svou kolonii opět Německo. Trochu víc v rukavičkách, ale zas protektorát. A zase bez boje.
Historie osídlení lidmi kolem řeky Moravy sahá až do starověkého dávnověku. Objevovala se zde rozmanitá etnika a kultury. Jedno však měli tito dávní lidé s námi současníky společné. Narodili se na Moravě. V krajině, která určuje povahu každého člověka působením půdy, vody, dechu lesů a luk, slunce vloženého do potravy… je toho hodně, co určuje povahu člověka. Já vyrůstal přímo na březích řeky Moravy (i když nejenom tam). S klukama jsme chodívali na sousedova jablka a jak jsme hryzali, pozorovali jsme líný proud vody. Nějak nemohu zapomenout, jak jsme koupali kamarádova psa. Jak voněl mokrou srstí a jak vyváděl štěstím, protože měl tolik dvounohých přátel. S dědou jsem chodíval k Moravě na ryby. Měli jsme kola a děda je přenášel nad hlubokým proudem řeky po ležící kládě. Jak jsem se bál. To všechno a další tisíce vzpomínek a vjemů nám lidem vdechuje duši. Krajina z nás utváří to, kým se stáváme. Jen malicherní blouzní o opaku.
Dnes žiji víc na severu. Mám to k prameni Moravy dva dny líné chůze. Svého času jsem tam chodíval i několikrát do roka. Společníkem mi býval velšteriér Bard, málo kdy někdo další. Tedy na začátku. Pak jsme potkávali nové přátele, známé, ale i ty, kteří mají dáno osudem ukazovat, jak se nemá žít. Moravu mám v krvi, stejně jako krevní destičky. A přesto jsem si čtyřicet let myslil, že jsem Čech. Moravanů je odhadem kolem čtyř milionů, většina z nich si to však neuvědomuje. Jsou na tom, jako já byl. Domnívají se, že české občanství je rovno české národnosti. Jenomže tím, že nevíme, kým jsme, ztrácíme vnitřní integritu. Nevíme, co se to s námi děje. Máme hluboké kořeny, přesto žijeme v ilusi, že jsme někým jiným.
Řeka Morava pramení pod vrcholem hory Sněžník. Hora má jméno po pravdě, sníh jsem tam zažil jednou i v létě. Na vrcholu je po většinu roku chladno a větrno, i když dole dozrává ovoce. Ryzí Moravané jsou jako jejich řeka. Navenek bodří, loudaví, mají rádi tučné jídlo, pivo, víno, zpěv. Ale jádro jejich povahy je tvrdé a houževnaté. Jako hora Sněžník, uvyklá drsnému počasí.
Nedá se předpokládat, že bych se dožil svobodného moravského státu. Možná zahlédnu vzrůstající národní uvědomění si sebe sama. Probuzení. V posledních letech je k tomu sice vhodná shoda okolností, Czechia pracuje na svém sebezničení s maximálním nadšením, přesto Moravané spí. Dřímají, jako by byli omámení čarovným býlím.
Každá řeka vlastně vzniká z tisíců pramínků deroucích se na povrch z hlubin země. Síla a mohutnost i té největší z řek spočívá v každé stružce, kterou začíná. Voda s sebou neunáší pouze písek, kameny a kal. Má v sobě také krajinu. Naši krajinu. Naše místo, kde máme kořeny, přestože nejsme stromy. To, že běháme po nohou neznamená, že na nás zákony domova neplatí. Toto pouto některé možná sužuje a trýzní, přesto všechny bez výjimky vyživuje a uzdravuje. Je to pouto lásky země zvané vlast.
Moje psaní závisí i na Tobě