Proč jsou lidé nemocní?
Když ráno vstáváš v příjemně vyhřátém pokoji, obklopen důmyslnými elektrospotřebiči, jež zpříjemňují žití, dáš si sprchu otočením ventilu, kávovar už ti zatím připravil kávičku a mikrovlnka snídani, máš čistotou vonící šaty vyprané v automatické pračce, jdeš do práce a před domem potkáš... strom, který živoří na ulici a o kterém se uliční výbor rozhoduje, zda jej porazí, pak nasedneš do auta a necháš se hýčkat dokonalými sedačkami, vůní z klimatizace, tlumiči vibrací i zvuku, na pracoviště pospícháš, sotva si všimneš, jakou barvu má nebe a dokud ta rachota neskončí, neuvidíš ho, ale pak chvátáš za vidinou odpočinku, jen ještě nakoupit v halách supermarketu, cestou domů si srazil ptáka, ale leknutí tě rychle přejde, protože nezkoumáš, co to bylo zač, měl prostě smůlu, jezdit se musí i bezohledně, když je to zapotřebí, konečně domov, děti pošleš koukat televizi, protože na síti visí celý den, sám si zapneš porno lesbičky, manželka seriál o pečení, ve svém dokonalém bytě obývaném dokonalou rodinou, a pak, když infarkt nebo rakovina zaklepe u tvých dveří, nemůžeš tomu uvěřit, když si žiješ přece tak dobře.
Připomíná ti ten příběh někoho? Někoho, koho znáš? Všimni si, kde tráví hlavní hrdina většinu dne. Je neustále obklopený tím nejlepším, co může moderní civilizace nabídnout. Jenomže člověk je malým kouskem přírody, která nám dává život. Kdo vyrostl pod skleněným poklopem, snadno zajde na první průvan, protože zpřetrhal pouta, která zdánlivě svazují, ve skutečnosti však dávají sílu. Co mi dává právo takhle psát?
Potkal jsem lidi, kteří přežili svou smrt. Umírali, byly to beznadějné případy. A nebyli staří. Žili moderně a úspěšně. Ve skleníku. Pod poklopem. Měli však štěstí. Když si zubatá začala brousit kosu, nepřeslechli tenký hlásek, jež má každý z nás v sobě. Ten, co radí uteč, dokud to jde. A oni utekli a přežili. Opustili kariéry, domy, kavárny, divadla, supermarkety, wellnes lochness centra, rodiny, prostě všechno, co mohlo způsobit nemoc. Vlastně se to nikdo z nich nikdy nedozvěděl, co přesně bylo onou příčinou. Možná jen něco, možná všechno. Potkal jsem také ty, kteří hlásek malého rádce v sobě přeslechli anebo ignorovali. Hodně z nich zemřelo, ale to čeká nás všechny. Smutné je, čím svůj čas naplnili. Výčitkami, sebelítostí, hněvem.
Před několika dny zemřel další člen naší rodiny. Měl rakovinu. V každém orgánu svého těla. Samozřejmě to nijak nesouvisí s tečkami proti covidu. Vždyť měl jenom čtyři nebo pět. Připadá mi, jako bych seděl v hořícím domě a přemýšlel, jestli počkat, vyskočit z okna anebo volat o pomoc. Naše "skvělá" civilizace se řítí z útesu a přitom to nikomu nevadí. Kladu si otázku, zda je to tak nutné. Zda je to z hlediska evoluce nezbytnost.
Pokud tento text čteš právě ty, který bojuješ s "nevyléčitelnou" nemocí o holý život, pak jsi možná na správné stopě. Nenabízím zaručená řešení. Nejsem farář ani politik. Ale něco k zamyšlení ti poskytnu. Chronicky nemocen je totiž ten, který se k životu otáčí zády. To něco, co ti ke zdraví chybí, svým konáním odmítáš. Můžeš stotisíckrát opakovat, že chceš žít, podstatné je ale, jak jednáš. Jestli žádáš Boha o pomoc, tak věz, že nečeká na tvá slova. Očekává činy.
Teď píši z poslední čerstvé zkušenosti. Umírající litoval, že neměl děti. Že neusiloval o ženu, kterou miloval. Že promarnil spoustu času, že… Jeho osud naplnila sebelítost. Přitom pomoc měl na dosah ruky. Měl ji přímo před očima. Přemohla jej však neúcta k životu jako takovému. Pokoušel se sice ke konci hledat pokoru, avšak pokusy to byly chabé. Kdykoliv měl příležitost kousek svého světa napravit, zaváhal a couvl. Ty, který hledáš odpovědi, zamysli se nad touto zdánlivou banalitou.
Možná je někdo, kdo čeká na tvoje laskavé slovo, na odpuštění. Možná někdo, a nemusí to být jen člověk, touží po tvojí pozornosti. Třeba si nenaplnil potřebu duše pomoci službou někomu či něčemu, co je pro život důležité. Jak žiješ? Dáváš přednost sobeckosti před tím se podělit? Usiluješ o zisk před všeobecným prospěchem? Zahálíš? Pro pohodlí obětuješ cokoliv?
Na světě existuje dobré a zlé. Oboje má svůj účel. Dobro a zlo není jen úhel pohledu, jak si mohou myslet pseudofilosofové. Dobro a zlo je měřítkem poznání, moudrosti.
Božím záměrem je (mimo mnohé jiné) stvoření člověka ku obrazu svému. Jaký je to obraz? Lajdák, lenoch, válečník, podvodník, tyran a zbabělec? Pro jaké hodnoty dnes žije naše skvělá civilizace? Jaké jsou priority a co je přehlíženo? Trpíme ztrátou úcty k životu. A umíráme. Rychleji, než je zdrávo. Každý máme svého průvodce. Anděla. Hlásek svědomí. Naslouchej. Pak konej dobře. A pak se uzdravíš.
Moje psaní závisí i na Tobě